Bezdomovec? A co na to karma?

Zamyšlení o lidech bez domova

Otázku bezdomovectví v sobě často řeším. Sama jsem prožila část života v podmínkách, kdy jsme na tom nebyli nejlépe, a nikde jsme domov neměli. Asi i proto mne toto téma přitahuje.

Bylo období, kdy jsem se snažila bezdomovcům pomáhat. Pracovala jsem například v restauraci, a co zbylo jsem propašovávala ven. Tahala jsem každý den tašku s jídlem, a rozdávala jídlo na potkání.

Účastnila jsem se i akce vaření jídla pro lidi na ulici. Obešli jsme zelináře v tržnicích, a každý něco dal. Z toho se pak uvařil zeleninový guláš, či polévka, a to se pak rozdávalo na určitých místech.

Guláš pro lidi na ulici

Zanevřela jsem…

Pak jsem si prošla obdobím, kdy jsem na bezdomovce zanevřela. Důvod byl jednoduchý. Nejednou jsem se setkala s nehezkou reakcí. Podarovaný člověk si jídlo buď rovnou nevzal, nebo vzal, a pak jej hodil do koše. Jen velmi výjimečně mi za jídlo někdo poděkoval. 

Po několika měsících mé snahy pomoci mi došla trpělivost, a přestala jsem jídlo nosit. Celé mne to rozesmutnilo, a říkala jsem si, že jsou rozmazlení všemi možnostmi, které mají k dispozici, a chtějí zkrátka na ulici být. Řekla jsem si, že pomáhat jim nemá cenu.

Přesto můj zájem nepolevoval, byť byl utlumený. Rozhodla jsem se podporovat jen ty lidi, kteří se snaží z ulice dostat.
Kupuji pravidelně Nový Prostor – časopis, který prodávají lidé bez domova. Mmch. tento časopis je plný zajímavých, a skvěle zpracovaných témat, článků a hlavně životních příběhů bezdomovců

Když narazím na nějakou výzvu, jako třeba Homeless ples, podporuji, jak se dá. Po čase jsem se přidala do několika skupin věnujících se bezdomovectví. Jsou plné příběhů, a zkušeností lidí, kteří na ulici byli, jsou, anebo jsou sociálními pracovníky a aktivně pomáhají.

Homeless ples

Příběh zemřelého…

Takto jsem se dostala do skupiny, která se tématu věnuje, kde jsem narazila na příběh muže, kterého v prosinci 2020 vyhodili ze sociálního bytu. V lednu pak byly právě ty velké mrazy, kdy v noci bylo kolem -15°C.

Bohužel v Lednu venku umrzl.

Podle lidí, kteří jej znali, to byl člověk slušný, byť sveráz. Snažil se vydělávat si drobnými pracemi. Sbíral cokoliv se dalo dát do sběru, pomáhal při rekonstrukcích, vyvážel popelnice, zkrátka se tak nějak snažil. 

Zřejmě byl ale psychicky nemocný, měl slabší rozum a nespolupracoval.

Exekutor Prahy 2 jej naprosto nelidsky vyhodil z bytu ven v tu nejhorší možnou dobu. Samozřejmě, je to jeden úhel pohledu, a víme, že nebyl schopen platit nájem. Ovšem, je správné vyhodit psychicky nestabilního člověka ven do mrazu, když je jasné, že jiné bydlení si nenajde?

Proč se rozepisuji?

Být dobrovolně bezdomovcem je velmi zajímavé rozhodnutí, pokud je z vlastní vůle.

Těžko se dá zhodnotit, kolik lidí tímto způsobem žije proto, že nesnese omezení, a je to jeho protest song proti systému. Kolik lidí je závislých na alkoholu, a na ulici je dohnal jejich styl života. Kolik lidí se dostalo do tíživé životní situace. Kolik lidí je psychicky nemocných, a rozumově nepříliš nadaných, a tak jediné místo, které jim zbývá, je ulice.

Zastavme se…

U těchto lidí bych se ráda zastavila. Přijde mi tristní, jak špatně je náš sociální systém nastavený. Lidé, kteří ztratí rodinu, přičemž nejsou dost psychicky nemocní pro ústavní léčbu, ale jsou dost nemocní na to, aby se o sebe dokázali adekvátně postarat, nemají moc velkou šanci se ve společnosti udržet v mezích pro život adekvátních.

Sklouznou pak k pití, a většinou nejsou schopni pečovat o hygienické návyky. Pro okolí jsou pak obtěžující. Jenže co s tím? Kudy vede cesta k adekvátní péči o ně? Notabene když ani o pomoc mnohdy zdánlivě nestojí? Stojí jen o nějaký ten peníz na jídlo a pití.

Nevzdat to

Četla jsem několik příběhů a sdílení terénních sociálních pracovníků, a lidí, kterým pomohli. Mají můj velký obdiv. Společný jmenovatel příběhů je – NEVZDAT TO. Ti, kteří se dostali z ulice, kde pobývali třeba i několik let, vyjadřují svou velkou vděčnost těm, kdož to s nimi nevzdali.

Vzpomínám třeba na paní, která 3 roky bydlela ve stanu v Praze. Pracovníci za ní chodili téměř denně. Nosili jídlo, poskytovali základní ošetření, a přesvědčovali jí, že takto žít nemusí. Odmítala. Až jednou, při jedné z návštěv se stal ten malý velký zázrak, kdy řekla ano. 

Teď, v této době, již má práci, žije v bytě, a navázala vztah se svou rodinou. To pak člověka opravdu dojme. A to je to, co všichni potřebujeme, zvlášť, když procházíme hlubokou temnou nocí své duše.  Potřebujeme právě ty lidi, kteří jsou při nás, byť třeba někdy druhými bráni za blázny, a pro srandu. Potřebujeme ty, kteří to s námi nevzdají.

Karma, no fakt že jo…

Přivádí mne to k dalšímu, pro mne neodmyslitelnému tématu, které je s tím spojené, a tím je karma. Víte, karmou se často lidé ohánějí, aniž by opravdu věděli a chápali, co to karma vlastně je, a na jakém principu funguje. Stává se pro ně častým alibismem

“Njn, karma, to se holt nedá nic dělat.”

Jenže, je to tak snadné? Lékem na vše je upřímný soucit od srdce. Né hrané divadýlko pro lepší pocit ze sebe sama. A když vidíme, že někdo trpí, soucit je na místě. Né lítost. To je špatný přístup. Litovat druhé nemá význam, ale soucítit s nimi, to ano. Soucit dává prostor pro pomoc, která je skutečně čistá.

Umožňuje nasměrovat druhé k pochopení, a k tomu, aby si pomohli sami. Pokud jsme ale v zajetí lítosti, pak máme tendenci k oběti, vztahujeme si na sebe to, co není naše, a vlastně se chytáme do pasti. Druhému stejně nepomůžeme, naopak se většinou setkáme s nepochopením a odsudky.

A to je asi důvod, proč ti, jimž jsem nosila jídlo, nepoděkovali, a vyhazovali jej. Přistupovala jsem k nim s lítostí, ne se soucitem. Vlastně jsem jim jen chtěla pomoci, ale neptala jsem se, a nezajímala opravdově o jejich život. No, vždy jsem byla stydlivá, a už jen to, že jsem se osmělila jim něco dát, pro mne byl velký krok ze své komfortní zóny. A zpětně si děkuji za tuto zkušenost, která mne dovedla k hlubšímu pochopení.

Když navážu zpět na téma karmy, je bezdomovectví veskrze zajímá oblast života. Pravděpodobně sociální pracovníci, kteří mají nutkání pomáhat takovým lidem, jako třeba byla zmíněná žena, mají nejspíše vzájemně provázanou karmu. 

Jakýsi vnitřní pocit jim nedá to vzdát, protože jejich duše touží po vyrovnání vzájemné bolesti, kterou si možná táhnou z minulého života. To nepíši proto, abych vyvolala dojem, že jde vlastně jen o jejich problém. Ve své podstatě ano, jde, ale také jde o ukázku provázanosti. 

Jenže jakési předešlé ublížení, a jeho uzdravení skrze uvědomění duše, a probuzení lásky a soucitu, je natolik silné, že ovlivní spousty lidí kolem sebe. V tu chvíli se z takové situace stane v podstatě zkouška. Vzdáš to, nebo ne? Stojím ti za to? 

Ti, kdož jsou na ulici ze své svobodné vůle, ze vzpurnosti, jsou svým způsobem obdivuhodní lidé. Těch důvodů, proč se tak rozhodli může být spousta. Uvedu ale jednu častou možnost, jeden úhel pohledu.

Může to být takto…

Minulý život takový člověk prožil v zajetí. Mohl být otrokem, ženou, která je utlačována, nebo třeba člověk, který prožil život ve vězení, byť byl nevinný. 

Naše duše přirozeně touží po rovnováze. Snaží se dostat do středobodného stavu, a tak v dalším (tomto) životě se stane bezdomovcem. Potřebuje nutně opačnou polohu, tedy naprostou svobodu, jaké bezdomovectví nabízí. Potřebuje druhý extrém, a až je jeho duše připravena, tak si prožije život, který se blíže přiblíží k pochopení té opravdové a skutečné svobody.

Homeless v přímém přenosu…

Jako třeba jeden pán z fb skupinky, který žije na ulici ve Francii. Sdílí videa, jak se mu žije a co dělá, a je to opravdu velmi zajímavá sonda do jejich života. Homeless v přímém přenosu. Je vidět, že videa dělá proto, že se cítí osamělý. Což s sebou taková touha po svobodě nutně přináší.

Možná právě díky této zkušenosti si uvědomí, že absolutní svoboda také bolí, a že nejsvobodnější člověk je ten, který se umí bez problému omezit.

Když se vrátíme k muži, který na počátku tohoto roku umrznul, pochopíme, že netušíme, jaké pozadí se odehrává v jeho příběhu. Možná karma, možná nepochopená karma a lekce, a možná taky ne.

Důvodů tedy, z pohledu karmy, proč se někdo dostane na ulici je, jak už víme, hodně. Může to být odpočinek, lekce, odplata, snaha vymanit se ze systému, vyvažování zkušenosti duše.

Nejde tedy o to vrhnout se na pomoc každému, koho potkáme, ale začít alespoň tím, že se na ty lidi podíváme jako na lidi, a ne jako na odpad.

Jde jen o to, být schopen dívat se na svět širším úhlem pohledu. Dívat se na věci komplexněji, a umět si říct, když něčemu nerozumím – „Je to jak to je, co já vím, proč tomu tak je, což ale neznamená, že budu zavírat oči před tím co se děje, a co se neslučuje s mou morální stránkou osobnosti a vnímáním světa.“

Nikdy nepodceňujme sílu upřímného! soucitu. Nejen k druhým lidem, ale i k sobě samým. Je to ochranná deka pro nás i pro tento svět. Kéž bychom byli všichni schopni se takovou dekou přikrýt. No, já vím, vše má svůj důvod a čas. 🙂

Nakonec… většina mystiků, žila po určitou část svého života jako bezdomovci.

S láskou a otevřenýma očima

Vaše Kristina Eva ❤

Život mi dal velký dar zkušenosti, díky které jsem rozvinula schopnost trpělivosti, vhledu a empatie. Postupem času jsem pochopila, že mou velkou vášní a láskou je pomoc lidem uzdravit jejich bolavou duši a k tomu mám několik nástrojů v podobě různých metod. Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.