Hodná holčičko, chlapečku, vypusť draka

Každý z nás to zná…. Chvíle, kdy se cítíme takřka doslova jako odpad. 🙁 Podíváme se do zrcadla, a vidíme Zombie. Nejdříve se lekneme, a když překonáme počáteční šok, téměř zapláčeme.

“To jsem já?” “To přeci nejsem já, kde je ta krásná, sebevědomá žena, která ví, co chce. Ta, co je plná lásky a optimismu a je inspirací lidem kolem sebe?” nebo “Ten silný, statečný chlap, který se nezalekne, a se vší vervou jde do boje?”
“Počkat…, a byl/a tady vůbec někdy? 

Pak popadneme mobil, nebo otevřeme počítač, a nahlédneme na facebook, instagram, tiktok,… a vyskočí na nás všechny ty rozjařené krásky, a úspěšní mužové, kteří mají plné texty úžasných citátů. Všichni mají úsměv od ucha k uchu, a jsou tak hapyyyyyy (Pharrell Williams – Happy )

Z toho mám tik v oku…

“Morsec hadry, v jakým světě to teda žiju? Nemůžu ani vylézt ven, když vypadám jak kombinace rozteklého žužu s čerstvými bodanci od včel, na které jsem alergický/á. Jo, to je přesný. Při každém kroku se mé tělo roztřese, místo, abych kráčela oku lahodící, ladnou chůzí pevných a štíhlých svalů a sebevědomým výrazem – tak tady jsem.”

“A ty nápady? Mám nemožný nápady. Určitě se to nebude líbit. Určitě o to nebudou lidi stát. Určitě to nebudou číst. Určitě si budou myslet to, a ono, a tamto.”

Zombice z naší ulice

Nálada klesá hluboko pod jakoukoliv přijatelnou hranici. Je mi do pláče, a mám vztek. Mám vztek na všechny ty úspěšný lidi, a roztančený krásky, co jsou tak vymeditovaný, vše zvládaj levou zadní, a jsou děsně v pohodě.

Babrám se v tom vzteku na svět, a pak si začínám uvědomovat, že vztek mám vlastně jen sama na sebe, protože nejsem dokonalá.

Nejsem tak dokonalá, jak bych měla být. Nedělám věci tak dokonale, jak bych měla dělat. Nejsem tak dokonalá matka, jak bych měla být, a donokalá to a dokonolá támhelto, jak jsou všichni ostatní. A to je přeci strašnýýý :'((

Čas na nářez…

No jo, nedá se svítit, vidím, že přichází čas na jednu z mých oblíbených aktivit pro takové chvíle. Přesně v ten moment největšího zoufalství, frustrace, vzteku si pustím fáááákt pořádný nářez. Hudbu, která je pořádně nadupaná. 

Něco jako – nejlepší epický skladby na světě, nebo Thomas Bergersen – Empire of Angels, nebo Sapri Duo AC/DC – Thunderstruck, nebo Rocky Eye of the Tiger, nebo třeba některé písně od Jon Bon Jovi. 

Zavřu oči, a jak hudba začne hrát, představuji si všechny ty všelijaký démony v podobě strachu, vzteku, marnosti, frustrace, zlosti, zoufalosti, bázně, podceňování, našeptávání.

Tak dem, tak dem, všechno to rozdupem…

A jak se postupně přede mnou vynořují, cítím, jak hudba ve mne vibruje a nabíjí mne, a ze mne se pomalu stává bojovnice. V ten moment už to začínám mydlit. Se všemi těmi démony se poperu. Dám jim co proto. Bojuji tak dlouho, dokud se ve mne stav nezačne měnit. Dokud nezačnou proudit i jiné emoce. Jako třeba pláč, nebo smích. 

Když porazím všechny své démony, pustím si na závěr Bon Jovi – It’s My Life, a vnímám nový očistný proud. Začínám vnímat zase půdu pod nohama, a řeknu si – NEPUSTÍM. Je to moje cesta tady, nikdo mne neomezuje, jen já sama sebe, a to nedopustím

Jinými slovy – vyjádřím se, dám prostor a průchod tomu, jak se cítím, a ono se mi uleví.

Smutek musí ven

Samozřejmě, někdy není nálada ani na to. Protože proč bych měla vlastně být sebevědomá? Jenom proto, že to zase někdo říká? Tož, to si pak jednoduše pustím, jak já jim říkám, katarzní písně. To jsou takové, co zpívá třeba Lara Fabian, Whitney Huston, Adéle, apod.. Takový ty děsně dojímací. No, chvíli se dojímám, a pak to přestane bavit, a už je taky dobře.

Co tím chci ale říct?

Nenechme se mýlit. Nikdo na celém světě není tak dokonale vyrovnaný, aby neměl vzestupy a pády ve svém emočním prožívání a vnímání světa. Dovol si nedokonalost. Dovol si udělat chybu. Když se nějaký den cítíme na 100% a druhý den jen na 30%, no tak co, tak to tak je. Důležité je jen to, abychom daly 100% těm 30%. A řekneme si u toho “Můžu, já můžu.”

Jasně, že lidé sdílí především své hezké prožitky a stavy, a myslím, že je to tak v pořádku. Ovšem není v pořádku si idealizovat kohokoliv a cokoliv. Vždy, za tou světlou stránkou hledej i tu temnou stránku. Říká se to obráceně, protože – pozitiva, chápej, ovšem je třeba si přiznat i to druhé. 

Ve všem je třeba snažit se o středový stav, ale k dokonalému středovému stavu dojdou jen opravdoví osvícenci. Otázkou je, zda je to výhoda, či nikoliv. Dokud nejsme vnitřně zralí na stav bez prožívání, pak si jej užívejme, protože potom, až budeme svatí, už to tak nebude.

Takže…. jdu se podívat do zrcadla. Předpokládám, že tam uvidím rudou, upocenou, unavenou ženu, ale se zářícíma očima.

Kuk tam…, jen jdi. Podívej se, co uvidíš ty. 🙂

S láskou

Vaše Kristina Eva 🙂

Život mi dal velký dar zkušenosti, díky které jsem rozvinula schopnost trpělivosti, vhledu a empatie. Postupem času jsem pochopila, že mou velkou vášní a láskou je pomoc lidem uzdravit jejich bolavou duši a k tomu mám několik nástrojů v podobě různých metod. Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.