Ochrnutí ze dne na den

Napsat tento článek mi sice zabralo malý čas, ale rozhodnout se, zda jej pustím do světa, už trvalo mnohem déle. Vystoupila jsem v něm ze své komfortní zóny a dotkla se citlivé události mého života. Jak už to tak bývá – nejnepravděpodobnější je pravda, a tak se moje zkušenost může zdát neuvěřitelná. Bylo zajímavé sledovat svůj stav při psaní tohoto článku.

Stalo se to v mých cca 4-5letech


Jednoho dne se vzbudím a nemůžu se hýbat. Ještě den předtím normálně funguji, běhám a nic nenasvědčuje tomu, co se má dít následné dny a měsíce.

Vůbec nic neovládám. Ani hlavu, abych ji otočila. Slyším moji maminku, jak na mne volá, abych už vstávala, ale já říkám, že to nejde. Pláču, protože nevím, co se se mnou děje. Říkám mamince – “Mami, já nemůžu vstát, nemůžu se hýbat”.

Maminka přichází a říká: “Co je to za nesmysl, jak nemůžeš hýbat?” Zvedá mne a snaží se mne postavit na nohy. Jenže já se svezu na zem jak pytel brambor. Zkouší to znova. Nejde to.

Následně se dostávám do nemocnice, kde si se mnou lékaři neví rady. Nemohou přijít na to, proč se tak děje, co mi vlastně je. Říkají jen, že je to nějaká forma obrny.

Ležím v nemocnici

Ležím tedy v nemocnici a zažívám hrozné stavy. Strach, šok, zoufalství, vztek, bezmoc, a podobné, nepříliš valné emoce. „Co se mi to děje? Bojím se, nemůžu si dojít ani na záchod.“ Myslím si.
Mohu jen ležet a čekat, co kdo se mnou udělá.

Ležím v nemocnici


Pravděpodobně do toho se odehraje následující situace. Říkám pravděpodobně, protože si nejsem jistá, zda se odehrála v případě mého ochrnutí, nebo dříve, když jsem ležela několik měsíců v nemocnici z jiného důvodu.

Vzhledem k průběhu bych si tipla, že to bylo v tomto čase.

Rodiče za mnou chodí na návštěvu asi 1x za týden. Mají doma další 2 malinké děti, a bydlí celkem daleko, takže častěji to nejde.

Jednou když přišli, zjistili, že mé tělo je celé pokryté podlitinami. Tak maminka začala řešit, jak je to možné. Na pokoji se mnou leželo dítě, které bylo starší a bylo nejspíše psychicky nemocné. Dítko mne totiž v noci, když jsem spala, chodilo bít. Nikdo to neřešil, až když se do toho vložila maminka. Až pak to skončilo.

Nicméně šrámy na duši si z té události nesu možná větší, než z ochrnutí samotného. Když se nemůžete hýbat a někdo vás bije, to se do člověka vpije. Stávalo se mi dlouho, sem tak ještě i dnes, že mne v noci vzbudil pocit tupého úderu do hlavy, a z toho jsem se budila opravdu vystrašená.


Nu, tak mé ochrnutí pokračuje pár měsíců. Po nějakém čase se rozhýbaly nohy i zbytek těla, ale zvedlo se mi rameno, a hlava se mi naklonila směrem k němu. Jakoby ta hlava přituhla ke zvednutému rameni. Rukou jsem hýbat nedokázala a hlavou také ne a chodila jsem špatně.

Pamatuji si, jaké jsem měla bolesti. Chodila jsem na různá cvičení a cpali do mne 3x denně ibuprofen po dobu delší než 1/2 roku.

To bylo nejhorší…

A pak přišel den, na který asi nikdy nezapomenu. Asi to museli udělat, já nevím, ale po stránce fyzické bolesti spojený s ochrnutím, byl tento zážitek nejhorší.

Vezli mne na vozíčku do suterénu nemocnice. Tento okamžik si pamatuji velmi zřetelně. Tam mne dovezli do nějaké místnosti, a jali se mi tu hlavu násilím odtáhnout od ramene, a napatlat mi tam sádru.

Bože já řvala. Tím, jak to bylo v suterénu, a nebyl tam nábytek, tak se řev odrážel od stěn. Vždy, když si na to vzpomenu,  řev mi v uších zní.
A pak mne odvezli zpět.

Nevím, zda to bylo nutné, či nikoliv. Měla jsem tu sádru strašně dlouho, alespoň tak mi to připadalo, nevím, jak dlouho to bylo reálně. Musela jsem pak chodit na cvičení a různé rehabilitace.

Nakonec se povedlo a já se z toho dostala. Trvalo to několik měsíců, a po propuštění domů jsem musela denně cvičit, což mne strašně nebavilo, protože to bylo nepříjemný a bolavý. Nicméně jsem cvičila, a nakonec to vše zmizelo.

Zvládla jsem to, a zase začala normálně fungovat. Mé tělo je beze stop následků. Snad.

Nu a proč o tom vlastně píšu…

Mívám občas trochu potíže se střevy, bolí mne. Všimla jsem si, že vždy, když mne bolí, vyhazuje mi to slzy do očí. Samovolně mne napadají vzpomínky právě na tu událost s ochrnutím. Popadá mne ten prožitý šílený pocit bezmoci, zkrátka se mi ukazuje to, co jsem zažívala v té době.

Při jednom takovém záchvatu jsem se chtěla zúčastnit online extatického tance. Pustila jsem si vysílanou hudbu a pokoušela se tančit. Moc mi to nešlo, protože to bolelo. Tak jsem vždy chvíli tančila a pak si lehla.

Dala jsem si ruce na břicho a zjistila, jak je studené, nebyla v něm energie.

Tanec, pohyb, nesmírná radost…

A tak jsem zase chvíli tančila a pak si lehla. A pak v jeden moment při tanci, když jsem se ponořila do bolesti a tance, mi to docvaklo. Docvaklo mi, proč tak miluji tanec. Zažívám při něm velkou radost z pohybu. Zažívám blaho z toho, že se můžu hýbat, že moje tělo dělá přesně to, co chci aby dělalo.

Procítila jsem si tu radost a byla takřka v euforii. Mohu se hýbat. Mohu, mohu, mohu. Taková radost z tance, vždy jsem ji měla, ale teď ve spojení s tímto vědomím, to bylo fantastické.

A víte co mi došlo? Uvědomila jsem si, že moje malá malinká 4letá Kristinka je velkou hrdinkou. Stala se pro mne najednou mým vzorem síly, protože tu situaci zvládla a nevzdala to.  I když na to byla vlastně úplně sama.

Kdo mne zná ví, že v mém životě je velká spousta podobně těžkých příhod. Do svých 6 let jsem takřka bydlela v nemocnici. A tak přišlo procítění mých malých/velkých úspěchů. 

A najednou jsem dokázala tančit hodinu téměř bez přestávky. Když jsem si dala ruce na břicho, bylo teplé. Asi mi tím malá Kristinka říká – „Spoj se se mnou. Nezapomeň, co se ti stalo, a čerpej z toho sílu, jen se tím nenech trápit.

Dříve jsem to neřešila…

V minulosti jsem tuto konkrétní situaci v terapii nikdy přímo neřešila. Objevovala se ale v meditacích a při masážích. Takže se postupně uvolňovala a ukazovala, jak moc mi zasahuje do života, protože jsem to netušila. Celou situaci jsem v podstatě vytěsnila a uzavřela v sobě s tím, že na to myslet nebudu.

Jediné, co jsem si pamatovala, byl suterén a křik, a v jednom období jsem mívala spánkovou paralýzu, což vždy doprovázel, již zmíněný, pocit tupého úderu na mou hlavu a tělo.

Událost se tedy občas přihlásí o slovo stylem, teď můžeš zase kousek vypustit, uzdravit, vidět zase více a čerpat to dobré. 

Není to výsadou přímé fyzické zkušenosti…

Pocit, že jsme v pasti, zažil někdy každý z nás. Třeba když trčíme v nefunkčním vztahu, když máme dluhy a nevíme kudy kam. Když nám děti přerůstají přes hlavu, když pracujeme na projektu, a nevíme jak dál. Když se musíme něco naučit, a ono nám to nejde.

Není to tedy výsadou lidí, kteří se dostali do přímého fyzického prožitku.

Vyzkoušejte…

Ostatně, můžete si to vyzkoušet. Lehněte si na záda. Záměrně se nějakou chvíli nehýbejte, pokuste se vydržet co nejdéle. Kdyby se vám chtělo na záchod, nebo napít atd., pokuste se vydržet s tím pocitem, že nemůžete.

Berte to jako cvičení, jakýsi pokus. Vydržte tak dlouho, jak vám to půjde, ale zase ne tak dlouho, abyste se počůrali. Tuto zkušenost k tomu nepotřebujete. 🙂

A pak si uvědomte v jakých situacích ve svém životě se takto cítíte. Kde a v jakých chvílích tento, nebo podobný pocit máte?

Poté si projděte svůj život a najděte moment, kdy jste něco zvládli, kdy jste byli za machry. Určitě takovou situaci máte. Tak, a to je ono, toto je Vaše hrdina/nka. Toto je Váš osobní vzor síly. Zkuste si třeba najít fotku z té doby a mějte ji u sebe. Až budete v situaci, kdy se bude cítit v pasti, nebo jinak špatně, zavolejte na pomoc své mladší já. Svůj vzor osobní síly. 

Můžete si takto vytvořit celou armádu vlastní síly, která tu je a ukazuje Vám, kdo jste a co jste dokázali.

Často hledáme a obdivujeme lidi tam venku, ale na naše vlastní hrdinství zapomínáme, nebo bereme jako všední věc. A je to škoda. Proč sílu té zkušenosti nevyužít i nadále v našem životě?

Tak to by bylo pro dnešek to, co jsem se nakonec odvážila odeslat do světa. Věřím, že alespoň trochu inspirace pro Vás samotné to přineslo a když ne, tak alespoň nepohoršilo. 🙂

Mějte se krásně a budujte svou armádu síly

S láskou Vaše Kristina Eva ❤

A to jsem já s maminkou před tou zkušeností 🙂

Život mi dal velký dar zkušenosti, díky které jsem rozvinula schopnost trpělivosti, vhledu a empatie. Postupem času jsem pochopila, že mou velkou vášní a láskou je pomoc lidem uzdravit jejich bolavou duši a k tomu mám několik nástrojů v podobě různých metod. Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.